EDU lab

“Pochopíme-li motivy a mechanizmy skupinového myšlení, bude možné ovládat a řídit masy podle naší vůle, aniž by o tom věděly,” to jsou slova jednoho z otců pro některé moderní public relation, pro jiné propagandy, pro jiné reklamy, Edwarda Louise Bernayse, synovce slavného psychoanalytika Zikmunda Freuda. Pojďte si poslechnou zajímavý a poučný příběh, který se téměř rozplynul v nánosech času a zapomenutí, hraničících se záměrným opomenutím.
Výroba souhlasu: jeden zapomenutý příběh totálního vítězství informační války.

Jak je možné, že jinak schopní a inteligentní lidé, zaujímající významné posty, prokazují zároveň značnou neschopnost, když dojde na kvality jako nezávisle uvažovat, dohlížet důsledky svých činů, a podle toho kompetentně rozhodovat a chovat se v souladu s těmito rozhodnutími? Co byste řekli vy? Kde jsou lidé, kteří to umí? Jsou vidět čím dál méně? Ztrácí se nějak do pozadí? Nedokáží se prosadit?
Jak je možné že právě místa, kde je takových schopností potřeba nejvíc, zaujímají stále ve větší míře lidé průměrní a spíše všehoschopní než schopní?

Dějiny se kolem nás valí jako rozvodněná řeka a máme možnost být svědky toho, jak o náš souhlas bojují většinou dva a někdy i více alternativních výkladů. Čím si můžeme být jisti je, že některé z nich jsou logicky uměle vytvořené. Buď úplně vymyšlené nebo, a to v naprosté většině, pracující s polámanou a překroucenou pravdou a jsou návodné buď díky nevědomosti nebo kvůli zlému úmyslu.
Dobrá zpráva je, že existuje způsob jak si v tom udělat pořádek. Provedu vás 1+10
charakteristickými triky a nástroji, které používá stohlavá hydra zvaná propaganda.
Dnešní laboratorní pokus v edulabu je diagnostický. Alespoň může být, pokud se tak rozhodnete. Vezměte si k ruce vámi vybraný vybraný článek, reportáž, projev nebo rozhovor a projděte ho s tužkou v ruce za poslechu tohoto dílu edulab. Může být opravdu odkudkoli –
stačí, že máte podezření, že tu něco nesedí. Nemělo by to být těžké. Takže bud teď zastavíte a najdete si zkušební materiál nebo vás čeká poslech podruhé. A víte, že podruhé možná není špatná volba? Jsou věci, které se vyplatí si zopakovat. Každopádně, pokud máte svůj zkušební text před sebou, zapněte play a dělejte si čárky na vašem kontrolním seznamu. Možná neuděláte jedinou, možná všech 10. Nebo dokonce 11. A šance je veliká. To vše díky
bující propagandě v Čechách. A všude jinde.

Všimli jste si, jak často se rozhodujeme sice ve svém zájmu, ale nakonec ne ve svůj prospěch? Jíme jídlo, ze kterého nám je potom špatně, utrácíme peníze, které nemáme a pak se trápíme tím, jak je včas splatit, volíme své zástupce, za které se potom stydíme, investujeme do vztahů, u kterých víme, že nebudou fungovat. Je to zajímavý úkaz odhalující schizofrenii člověka, který stojí před rozhodováním: sáhnout po okamžitém uspokojení nebo se rozmyslet a odolat pokušení s tím, že se mi to nakonec vyplatí.

Naší preferenci rozhodovat se jaksi automaticky a podle svého aktuálního rozpoložení bez ohledu na dlouhodobé následky využívá mnoho lidí, institucí a firem, abychom udělali „to, co je pro nás vlastně dobré“. Jde o jemný a nenásilný stimul, který již před pár lety autoři Richard Thaler a Cass Sunstein nazvali příhodným slovem nudge. Česky bychom asi řekli šťouch. V jejich podání to byl systém takových pošťouchnutí, postrčení - stimulů, které nás vedou k tomu, jak zlepšit svoje rozhodování, jak to nazvali, o svém zdraví, bohatství a štěstí. Tak jo. Jak ale víme, že ten stimul je pro naše dobro?

Dnešní EDU lab vás chce vyzbrojit k tomu, abyste rozpoznali šťouchání, která nás denně někam usměrňují, a dokázali se OPRAVDU SAMI rozhodovat, co uděláte. Abyste dokázali posoudit, jestli je to dobré OPRAVDU PRO VÁS. Protože těch, kdo vám to chtějí říct ZA VÁS a vašimi ústy je stále dost.

V dobách kdy nikdo nelže a je obtížné prohlédnout houští slov a tvrzení valící se na nás ze všech stran, je osvěžující zůstat nohama na zemi a odrazit se od toho, na co si můžeme sáhnout, co můžeme vidět. Od reálií a skutečností, které existují bez ohledu na nás. Příklad takového osvobozujícího odstupu od dennodenních sporů o pravdu a lež vám nabízím v dnešním EDUlab. Chci vámi sdílet některé myšlenky z knihy V zajetí geografie: Jak lze pomocí 10 map pochopit světovou politiku, z roku 2016 od britského autora Tima Marshalla, která je výjimečně nezaujatým a brilantně srozumitelných zasvěcením do zákonitostí a souvislostí ovlivňujících rozhodování vládců a politiků v klíčových regionech světa. Jejich rozhodování o věcech, které se nás velmi týkají. Propojením historických skutečností a zeměpisných map demonstruje, že, i když nejde o bezvýhradnou předurčenost, jak se která země na mezinárodním poli zachová, jsou karty rozdané geologickým vrásněním, tedy řekami, horami nebo přístupem k moři, jednou z hlavních příčin, proč se kolem nás děje to, co se děje. Všechny kapitoly pomáhají chápat známé události a jejich příčiny, čtete je jedním dechem. Když jsem se přesvědčil, že popis knihy charakterizující ji jako maximálně neideologickou a ve své přímočarosti a věcnosti pro některé čtenáře možná až nepříjemnou nebo cynickou, bylo mi jasné, že hned první kapitola o Rusku je to, co je dobré znát. Zvlášť když dnes slyšíme úvahy o tom, kteří z mocných tohoto světa vůbec mají dostatečné znalosti o zákonitostech geopolitiky. Pojďte se vzdělat na jedinečné procházce s Timem Marshallem, který s neprůstřelnou důsledností vypráví bez zátěže předsudků, morálních hodnocení a určování toho, kdo je dobrý, kdo zlý a kdo ošklivý. Věřím, že těchto pár minut s dnešním EDUlabem a jeho pohledem na mapu Ruska a jeho historickou geografii, vás může nejenom nalákat na dalších 9 úžasných kapitol. Je osvěžující podívat se na ně z pohledu faktů a fyzických reálií, které tu vždy byly, jsou a budou. Posuďte sami.

Jednou z klíčových technik, kterou jako profesionální kouč ve své práci využívám, je tzv. přerámování. Stejně jako můžeme například váš totožný portrét zasadit svým pozadím – rámem - do prostředí kvetoucí zahrady nebo doutnajícího spáleniště - a vytvořit tak velmi rozdílný dojem a jinou náladu, ve které váš obraz ostatní nakonec uvidí - můžeme v naší hlavě stejná fakta interpretovat naprosto odlišným způsobem. Co takhle známý pohled na sklenici s vodou: někdo ji vidí jako ještě z poloviny plnou, jiný už z poloviny vypitou. Tento pohled může mít zásadní vliv na to, jak vnímáme svět, co si myslíme, jak se zachováme. Dnes vás chci upozornit na odvrácenou stranu této techniky zvané framing. V hromadné komunikaci se totiž hojně používá k ovlivňování veřejného mínění. Vašeho myšlení. K ovlivňování toho, jak si vysvětlovat fakta kolem nás a co si myslet. A to vše bez toho, aniž bychom si tohoto ovlivňování byli vůbec vědomi. Prostě geniální. - Pro dnešní laboratorní demonstraci jsem potom pro vás vybral dva pohledy, opět ty nejviditelnější, tedy na dění kolem konfliktu mezi ruským medvědem a anglosaskou západní aliancí. Vybral jsem několik zarámování, které nabízí americký historik Timothy Snyder ve své úvaze „15 důvodů proč svět potřebuje ukrajinské vítězství“ a v kontrastu potom zarámování obrazu, který používá druhá strana propagandy pro získání svých spojenců. Věřím, že tyto příklady nabízí nejlepší způsob, jak zvýšit naši schopnost takový framing prohlédnout a nepoddat se mu.

Tohle trefné pojmenování bodu zvratu do našeho širšího povědomí dostal Malcolm Gladwell ve své knize Tipping point - jak malé věci mohou vést k velkým změnám. Jde o milník, zdánlivě jedno z mnoha rozcestí, kdy dosáhneme tzv. kritického množství a myšlenka, vynález, hnutí, události – se začnou šířit nezastavitelně jako lavina. Zpravidla to také znamená, že už není cesty zpět. Všichni jsme takové body zvratu už zažili. Co třeba jeden za všechny – představení prvního smart phonu apple v roce 2007? Neznamenal okamžitou hrozbu pro své konkurenty. Ale prvotní rozporuplné reakce se změnily v čím dál rozšířenější nutkání jezdit prstem po obrazovce chytrého telefonu, až cesta dosáhla přelomového vrcholu A nezastavitelné revoluce v komunikaci. Během pár let došlo k zásadní proměně způsobů jak komunikujeme a co všechno pro nás telefonní přístroj znamená. - Dnes si posvítíme na to, jak se k takovému tipping point přiblížit, nebo se mu vzdálit, s apelem na každého posluchače stát se hráčem ve hře. Ve hře „Které změny si přejeme a chceme jim pomoci, a kterých se naopak chceme vyvarovat dříve, než k nevratné změně dojde. Protože takovou moc všichni máte! Použiji přitom dva příklady, dvě cvičení, dvě výzvy k akci. Jako první to bude příklad žádoucího rozjezdu směrem k tipping point – napadlo mě „co takhle třeba startující podcast EDU lab a jeho rozlet do světa“. Druhý příklad už asi odlehčím těžko – je to příklad, který nutí k posouzení zda je dobré zrychlit nebo zbrzdit – zabránit a odklonit se od nežádoucího tipping point. „Příklad nejviditelnější, který vidíme v přímém přenosu v rámci konfliktu na východ od nás“. Pomoci rozjet dobré nápady, přispět k rychlému a energickému vyřešení sporů nebo brzdit eskalaci konfliktů. Anebo změnit mnoho dalších věcí. Ano takovou moc všichni máte!

Occamova břitva je metafora pro tzv. princip úspornosti, který nám říká: Nehledejme jiná vysvětlení pro daný jev, když je tu vysvětlení ve své jednoduchosti nejvíce pravděpodobné. Dál hledejme, až budeme mít další spolehlivé informace. Do té doby nejanči, nespekuluj, neblázni. Jistý si být nemůžeš, ale: Když to vypadá jako koala, leze to pomalu jako koala, smrdí to jako koala a čumí to na tebe jako koala, s největší pravděpodobností to bude koala. Po představení tohoto nástroje bystrého myšlení vám rozdám chemikálie – v tomto případě doposud známé informace, fakta a citace. A VY potom provedete vlastní pokus, jak břitva funguje v praxi. A protože edulab nechce být jenom příjemným pohlazením a přehazováním plynoucích staronových znalostí, vybereme si na to téma více než živé. Aktuální, kontroverzní, žhavé, doslova výbušné. Útok na plynovody Nord Stream 1 a 2 v září roku 2022.

Odhaduje se, že denně pořídíme kolem 90 milionů selfies, kolem 4% všech pořízených fotografií. Selfie se stalo neoficiálním maskotem našeho reálného života propojeného s jeho digitálním otiskem. Náš dnešní laboratorní pokus je postaven na otázce, kam nás tento digitální otisk tlačí, a na varování, že na nás působí mnohem víc, než si myslíme. Především nás jemně vsunuje do sebeobdivné klece našeho virtuálního obrazu. V zrcadle našeho avatara, nebo naší meta verze, jsme připraveni se pitvořit a digitálně retušovat podle toho, co na říká datová ozvěna. Ne ne! Prvně poslouchejte a teprve potom protestujte. Čeká vás i celý opravdový příběh bájného Narcise a jeho nešťastné lásky Echó.

Každý den můžeme pozorovat, že spokojenost se sebou samým v různých životních situacích je jednou z konstant našeho uvažování, našich starostí a našich snů. Jak často se ohlížíme a ptáme se: “Proč jsem něrekl tohle? Nebo radši nemlčel? Proč jsem se nechal vtáhnout do nečeho, do čeho jsem vlastně nechtěl? Proč jsem nespokojený i když jsem prosadil svou? Proč jsem si vůbec koupil tuhle blbost? Jak se zachovat příště, aby to nedopadlo zase podobně?” Chceme být spokojeni s tím, jak se rozhodujeme, co děláme, co říkáme. A nechceme, aby to bylo podle not někoho jiného.
Dnes se podíváme na hřejivou svěrací kazajku norem a pravidel, ve kterých žijeme, a řekneme si, kde jsou nám prospěšná a kde hrozí, že nás jejich prostřednictvím někdo využije ke svému prospěchu. Jeden z principů, jak uvažujeme a jak se chováme, je založen na našem sklonu jednat v souladu s okolím. Měřítkem nám je tzv. sociální schválení neboli pozitivní odezva druhých na to, jak jednáme a co říkáme. Odmítnutí je pro nás do jisté míry stresující. A odtud je to už jenom kousek do stanice poslušnosti vůči těm, které považujeme za autority. Sociální schválení a poslušnost vůči autoritám může kdokoliv zneužít. Ti co znají, co je dobré znát, tomu ale mohou předem zabránit.

Rovnou odtajním, že SC jsme si nadělili sami. Tahle veselá postavička vyrůstala před našima očima a byli jsme to my kdo se rozhodoval, jaký prostor mu v našich životech dáme. Její rodokmen se jaksi ztratil v navátém čase a my jsme ji přijali jako symbol, který byl a pořád je součástí revoluce v tom jak vnímáme Vánoce a co pro nás Vánoce znamenají. Někde se zabydlel více, někde méně, každopádně jeho ofenziva do kultur celého světa stále trvá. Ať už Vás Santa naplňuje něhou a radostí Vántočního času nebo patříte k těm, kterým občas leze trochu na nervy, zvu Vás na malé ohlédnutí, jak se to všechno stalo.
Santa si v naší laboratoři vědění zapaluje kahan a chystá se nám darovat možná jeho nejcennějsí dárek - poučení.

“Ti, kteří zapomenou svoji minulost, jsou odsouzeni k tomu ji znovu prožít.”Thukydidova past nám na pozadí historických událostí přináší jenom modelový příklad jak by takové znovuprožívání mohlo vypadat. Nedává nám a ani nemůže dát jistotu předpovědi věcí budoucích, ale dává návod jak by naše poučení minulostí mohlo vypadat.
Zvu vás do dnešního EDUlab - laboratoře znalostí pro dnešní dobu spolu s nesmrtelnou větou o zapomínání našich historických zkušeností.

Proč nás tak často překvapí události, jejichž příchod se nám zpětně zdá tak trochu logický a předvídatelný?
Taková škoda, že jsme jsme o nich nevěděli dopředu. Že jsme se nepřipravili. Že jsme dopředu neudělali nic. Proč vlastně? Platí tu okřídlené "Po bitvě je každý generál" anebo je pes zakopán někde v nás?